Pavla Hodková: Fotím člověka i jeho nitro...

Se svým přítelem jste se seznámila při přáci, když jste s ním dělala interview pro jeden ženský časopis. Pamatujete si na moment, kdy mezi vámi “přeskočila jiskra”?

Už asi hodně dlouho kojím, takže si na ten moment, kdy “přeskočila jiskra” přesně nepamatuju. Možná je to tím, že vztah s Janem nebyl žádný “blesk z čistého nebe”, ale vznikal postupně. Při našem prvním setkání jsem měla zvláštní pocit – Jan si mě pořád prohlížel a prapodivně se na mě díval, až jsem si říkala, co se mu asi tak honí hlavou? “To, je nuda, už aby odešla... Ať už ten rozhovor ukončí...” No ale prý to bylo naopak. Byl uchvácen. Jak jsem to měla poznat, netuším. Podruhé jsme se potkali, když byl jako host v rádiu, kde jsem tehdy pracovala – a to mě už pozval, jestli bych ve vší počestnosti nepřišla s ním vypít láhev vína. Kdo by pomyslel, že skončíme u dvou dětí? (smich)

Takže námluvy byly trochu “na dlouhé lokte...”

Ano. Pamatuju si na pár podzimních dnů, kdy jsem o Jana měla strach, protože se týden neozval. Psala jsem mu textovky, on na ně neodpovídal a já si zoufala. A víte, co za tím bylo? On si ty esemesky ani nepřečetl! Myslel si totiž, že se s ním chci rozejít. Až jedna přítelkyně mu řekla, že kdybych ho chtěla opustit, určitě bych mu to nepsala v tolika zprávách. To je celý on!

U dlouholetých partnerek Jana Saudka je jedna zvláštní věc – stejně jako ze Sáry Saudkové, tak i z vás se stala fotografka. Dokonce máte vlastní výstavu!

Ale já nejsem fotografka! Ano, možná mám cit pro focení, ale jinak o tom nic moc nevím. K  focení jsem samozřejmě přičichla díky Jeníčkovi, protože jsem mu při práci asistovala. Ale sama žádné velké umělecké ambice nemám. Vlastně nebýt projektu nadace Rakovina věc veřejná, zřejmě bych žádnou výstavu neměla. Proto bych ráda paní ředitelce Renátě Grmolenské a Martině Huskové z HL Production poděkovala, že mi daly šanci.

Fotíte klasickou metodou jako váš partner?

Jan mě sice učil pracovat v komoře, ale já spíš dávám přednost digitálnímu přístroji. Práce u počítače je totiž pro mně přirozenější, navíc má tu výhodu, že když něco pokazíte, stačí se o krůček vrátit a zkusit to znovu.

Na svou výstavu jste fotila převážně celebrity. Je to tedy tak, že dáváte přednost stylizované fotografii před nahodilým “cvakáním”?

Nahodilé focení je o setsakramentském štěstí. Musíte být ve správný čas na správném místě a zmáčknout ve správné setině vteřiny spoušť, jinak je to všechno pryč... Proto je stylizovaná fotografie mnohem jednodušší. Něco si vymyslíte, poupravíte, pak cvaknete a je hotovo. Ráda dělám portréty, protože s lidmi se můžete dobře domluvit... Třeba nastylizovat psa by bylo o dost těžší...

Fotky Jana Saudka provokují – vyzařují živočišnost, sexualitu, emoce... Jak chcete, aby na lidi působily vaše fotky?

Hezky! (smích) Protože nedělám nic jiného, než portréty, je pro mně důležité, aby na fotce byla zachycena nálada toho okamžiku a snad i osobnost toho kterého člověka. Něco, co je z jeho nitra... Ale jestli se mi to podařilo, to neumím sama posoudit.

Fotky obecně jsou pro nás “zhmotněním nějakých vzpomínek”. Díky nim si vybavíme zážitky, které jsou kdesi dávno založené v paměti. Jak je to s vámi – otáčíte se ráda do minulosti, nebo žijete spíše přítomností?

Zrovna nedávno jsem uprostřed noci seděla u počítače – bohužel nějak nezvládám dělat klasická alba – a místo dělání nějaké smysluplnější práce jsem zkrátka jen prohlížela staré fotky. Vracela jsem se do chvil, kdy jsem Matěje koupala ještě v malé dětské vaničce, kdy začal chodit nebo kdy hladil malá kůzlátka v ZOO ve Dvoře Králové. Anička na pár fotkách byla také, ale s druhým dítětem toho moc nenafotíte. Pokud ano, pak uděláte spoustu snímků z jednoho odpoledne a pak zase třeba čtvrt roku nic.

Napadá vás nějaká vzpomínka, kterou byste chtěla mít zdokumentovanou, ale nemáte?

První úsměv mých dětí. To jsou ty okamžiky, které když přijdou, nejste na ně připraveni. Snad alespoň v hlavě zůstanou co nejdéle.

Ono je asi dost těžké fotit při plném denním provozu, kdy pracujete v redakci a staráte se o dvě děti. Pomáhá vám partner s praktickými věcmi typu složenky, úklid, vaření, výchova dětí?

Jan je každým coulem bohém – a dokážete si představit, že by někdo takový šel se složenkou na poštu? Proto se snažím většinu jmenovaných věcí zařizovat během dne, když nejsme spolu. Já jsem v práci, on v komoře, nebo v ateliéru. Čas strávený spolu se snažíme využít jinak, než strarostmi typu kdo nakoupí, kdo zajistí to či ono... Je hezké jen tak být spolu, radovat se z dětí i sami ze sebe.

Jaký je Jan Saudek otec?

Je hravý a neautoritativní. Matěje vozí na koni, Aničku nechá, aby ho tahala za vlasy. Ti dva cicavci mají tátu pro radost, ne pro výchovu. Ale v rámci toho jim, myslím, ukazuje správnou cestu. Mimoděk, ne zaměrně, ale o to je to pravděpodobně cennější.

Mezi vámi a vaším přítelem je 45letý věkový rozdíl. Máte podobné názory na výchovu vašich potomků?

V podstatě ano. Jen v tom, jestli je dobré, aby děti šly v mínus třech stupních bosé na balkon, se nemůžeme shodnout. (smích)

Je něco, čím ho vy nebo děti dokážete vytočit?

Troufnu si říci, že děti snad ničím. Ale já určitě – třeba, když mu říkám pravdu. Jan se totiž někdy dívá na svět skrz růžové brýle mámení... Také nerad slyší, když mluvím o práci. Není nadšený z toho, že pracuji, takže tohle téma je u nás tabu.

Co by čtenář od Jana Saudka nečekal?

Víte, co udělá pokaždé před odjezdem z domu na venkově? Nechá z kuchyňského dřezu a z vany viset utěrku – to prý, kdyby tam spadl pavouk, aby mohl ven a nezemřel tam hlady. Nebo si na balkóně nechává hrneček a měří, kolik kdy zaprší...