Mým domovem je Indonésie

Jak se stane, že se holka z Brna ocitne v Indonésii?

Byla to vlastně náhoda. Po absolvování potapěčského kurzu jsme se s přítelem jezdili potápět do Chorvatska a časem jsme začali pomáhat majiteli tamní české základny. Líbili jsme se mu, a tak nám jednoho dne nabídl práci v Indonésii, kde měl další pobočku. Přijali jsme to.

Nebyl to šok?

Můj sen byl žít v teple u moře. Původně jsem myslela, že na Bali zůstaneme co nejdéle. Ale nakonec jsme kvůli problémům s majitelem, který nám neplatil za odvedenou práci, odjeli po dvou letech zpátky do České republiky. Během té doby mi tragicky zemřel otec a já se spolu se svou sestrou stala nečekaně dědičkou. Tahle smutná událost a zděděné peníze vlastně rozhodly, že jsme se s manželem vrátili zpátky do Indonésie.

Znovu na Bali?

Bylo to složitější. Po zkušenostech, které jsme získali na Bali, jsem nechtěla znovu odjet do Indonésie jen za účelem vydělávání financí. Chtěla jsem nějak i pomáhat. Ještě v ČR jsme narazili na letáček, který informoval o pašování želv z Indonésie. Pídili jsme se po informacích a ty nás zavedly do brněnské zoo. Tady potom vznikl s pomocí ředitele zoo projekt na vytvoření záchranné želví stanice v Indonésii. Takže když jsme podruhé vyráželi do Indonésie, hledali jsme místo vhodné nejen na potápění, ale také pro záchrannou želví stanici. Projeli jsme několik ostrovů – Belitung, Sulawesi, Lembongan a nakonec zůstali na ostrově Nusa Penida, který splňoval naše kritéria.

Nusa Penida – to není moc známé místo. Jací jsou místní lidé a jak vás přijali?

Na Indonésii obecně mě fascinuje, že tady není kriminalita. Nikde jsem se necítila tak bezpečně jako tady. A taky se mi moc líbí chování lidí vůči sobě. Dokáží tu žít vedle sebe muslimové, hinduisté i křesťané. Navíc máme kolem sebe lidi, kteří nám přirostli k srdci. Dali jsme jim práci a oni se snaží nám dokázat, že si toho váží, a že jsme si vybrali správně. Atmosféra je tady skvělá, a to nejen na našem ostrově. Také v Lamalere, na Komodu, na Sumatře. Lidé nás pozvou k sobě a pohostí nás, můžeme se účastnit různých rodinných ceremonií. Je to krásný pocit.

Taky to krásně zní. Je vůbec něco, co vás šokovalo nebo se vám nelíbilo?

Asi nejvíc mě šokovalo, když jsem zjistila, že se v určitých částech Indonésie stále loví dynamitem a kyanidem. A také obchodování se zvířaty. Je dost smutné, když jdete po pláži a vidíte mořskou želvu, která má díru v ploutvi a čeká na nějakého kupce...

Říká se, že Indonésie je jedním z nejkrásnějších míst na světě na potápění...

Určitě ano, i to je důvod, proč jsme s manželem tady a chceme ta nádherná místa nejen pod vodou ukazovat i turistům. Při potápění nikdy nevíte, co můžete potkat. Krásná jsou setkání s velkými zvířaty jako manty nebo měsíčníci. I po těch letech mě potápění neustále baví a fascinuje. Pod vodou se člověk přenese do úplně jiného světa a zapomene na pozemské starosti.

Není ta práce přece jen trochu nebezpečná?

Jakákoli práce je nebezpečná. Samořejmě, pracuji s lidmi, takže za ně mám velkou odpovědnost. Dopředu upozorňuji na různá rizika a jak se v nich chovat. Bohužel, z tohoto pohledu jsem někdy jenom ženská a občas mě chlapi moc nerespektují, myslí si, že to zvládnou sami. Když potom poruší nějaké pravidlo, na souši si to s nimi musím vyříkat, vysvětlit jim, že mohli ohrozit nejen sebe, ale i zbytek skupiny. Naštěstí takových lidí moc není. Strach pod vodou už jsem zažila. Byly to moje první silné proudové ponory, kdy se člověk může dostat pod vodou do vodopádu. Během pár vteřin jste o deset metrů níže, vydechované bubliny jdou dolů...člověk v tu chvíli neví, kde je a ví jen, že se musí dostat nahoru, ale ne příliš rychle. Dnes už si troufám říci, že dokážu vodu trochu číst, takže podle chování ryb a terénu odhaduji, jestli budu pokračovat dál nebo raději vystoupám do menší hloubky či ukončím ponor.

Pokud vím, máte i svou loď...s tím souvisí také spousta práce a znalostí.

To je pravda, máme loď Sea Lady a já si udělala zkoušky Vůdce malého plavidla. Nejsem ale vůbec technický typ, takže mě na lodi nefascinuje její řízení, ale spíš to, že se člověk dostane na odlehlá místa. Nejen na vzdálenější ostrovy, ale také dál na moře, kde je šance na setkání s delfíny, kulohlavci a velrybami. Ráda pak sedím na střeše lodi s dalekohledem a sleduji vodní hladinu. A čekám třeba na velrybí výdech.

To musí být nádhera. Taková práce a prostředí se ale moc neslučuje s rodinným životem...

No, je mi 33 let a musím říct, že děti neplánuji. Vybrala jsem si práci, která mě baví a přestěhovala se kvůli ní do Indonésie. V těhotenství se žena nemůže potápět ani jít do džungle nebo na sopku s batohem na zádech. A já to, že jsem se do Indonésie dostala, beru jako životní nabídku, velký dar, a chci toho maximálně využít. Je to můj smysl života.

A co místní dívky a jejich milostný nebo rodinný život? Jak třeba probíhají námluvy v Indonésii?

Hmmm, je to složitější než u nás, ale zase to má větší vážnost. Chození před svatbou probíhá tajně. Dívka by do svatby neměla bydlet u rodiny budoucího muže a neměli by se stýkat. Sex před svatbou nepřipadá v úvahu. Muž, který si vybere dívku za ženu, o ni musí požádat její rodiče. Sejde se celá rodina včetně různých strýčků a začnou rozebírat ženichovu rodinu. Jestli je vhodná pro jejich dceru a podobně. Když někdo z rodiny se svatbou nesouhlasí, tak prostě není, většinou kvůli náboženským rozdílům. Pokud rodina dá svolení, řeší se datum. Rodiče zajdou za svatým mužem a ten jim sdělí vhodný termín. Často je to třeba až za půl roku. A zajímavá věc – ženich platí celou svatbu a přináší ženě věno, většinou finanční hotovost. Stručně řečeno – jestli si chce kluk vzít holku, musí mít peníze.

Aha, to by se českým mužům asi nelíbilo....Vraťme se ještě k vašim projektům v Indonésii, máte pořád záchrannou stanici pro želvy?

Ano, a dokonce jsme připravili další Vzdělávací a záchranný projekt Kura Kura. /“kura“ je indonézsky „želva“/ Kromě toho jsme letos zahájili další aktivity, týkající se ochrany pralesa na Sumatře, nazvané Green Life. Jde o to, že majitelé pozemků mimo národní parky kácejí pralesy kvůli výsadbě kaučukových plantáží. My tyto pozemky vykupujeme a plochy, které už byly vykácené, se budeme pokoušet zpátky zalesnit. Zničí-li se prostředí pro divoká zvířata, přesunou se do blízkosti lidských obydlí a lidé je zabijí, protože je zvířata budou ohrožovat. Takže když chceme chránit zvířata, musíme chránit hlavně jejich prostředí. Je to pro mě nová dimenze - i džungle samotná. Uchvátila mě stejně jako podmořský svět. Těším se na treky do nitra pralesa. A taky na objevné plavby naší lodi Sea Lady až k indonézské části ostrova Papua Nova Guinea. Bude to o zajímavém potápění a objevování nových druhů živočichů.