Utajené životy českých žen

V říjnu loňského roku vyšla v nakladatelství Daranus má knižní prvotina pod názvem Spisovatelky a Erós – Utajené životy velkých českých žen. Více si o ní můžete přečíst v článku Spisovatelky a Erós. 

Růžena Svobodová

(Úryvek z knihy Spisovatelky a Erós, autorka Martina Bittnerová)

Když Růžena prohlédla, že průměrný muž nehledá partnerku sobě rovnou, nýbrž poslušnou ovci, zakymácely se zřejmě její značně dětinské představy o partnerském soužití. Jednoduše Růžena více přemýšlela, než se tehdejší ženě příslušelo. 

Nicméně stále ještě doufala v možnost hlubokého platonického spojení s mužem. Tělesná stránka věci pro ni zůstávala nedůležitou, ostatně sama vyčinila herečce Haně Kvapilové, že u ní dochází v určité fázi k naprostému fyzickému odevzdání muži. Ovšem spíše než věrnou a měšťáckými konvencemi svázanou ženou, byla Růžena do značné míry idealistkou toužící po lásce oproštěné od všech hrubostí, všednosti a sprosťáctví. Bažila po něčem v manželství nereálném, což svědčí o její nevyzrálosti a nevyrovnanosti.

Na sprosťáctví v partnerských vztazích si stěžovala již Božena Němcová. Někdy se zdá, že snad všechny autorky chtěly budovat s muži vzdušné zámky, a přitom od nich vyžadovaly zázemí a podporu.

Snílek totiž málokdy postaví dům a naopak muž schopný zařídit praktické potřeby bude těžko při měsíčku recitovat Máchův Máj. A doba devatenáctého století navíc přála více sňatkům z rozumu, než z pouhého okouzlení. Ostatně pěstování kultu romantické lásky je i podle vyjádření současných psychologů krajně nezdravé a škodlivé.

V rozbouřených vodách narazila Svobodová pochopitelně na F. X. Šaldu, čímž vznikl velmi bizarní trojúhelník, který v podstatě trval až do její předčasné smrti. Můžeme se ptát, kdo zkoušel víc, zda Růžena, Šalda, nebo Svoboda, který ale zřejmě racionálně pochopil, že jej Růžena stejně neopustí, a proto se časem naučil Šaldu tolerovat coby přítele, resp. všudypřítomný přízrak jejich manželství. 

Vždyť Šalda s nimi někdy i cestoval a trávil část prázdnin. 

Svoboda ale zřejmě detailně neznal Růženčinu korespondenci se Šaldou, neboť by i u něj musela zaúřadovat mužská ješitnost. Vždyť jeho žena dokázala Šaldovi napsat: „Františku můj, očičko moje drahé, nezapomeň docela na mne, nezapomeň. Dnes se mi celé ráno o Tobě zdálo, strašně jsem Tě líbala a plakala a probudila jsem se a Tebe nebylo.“ 

Kdyby se Svoboda dočetl o očíčku, asi by jeho letargický klid vystřídala žárlivost. A paní manželka by se musela rychle rozhodnout, komu dá přednost. 

Růženě se ale podařilo zrealizovat, co například Karolině Světlé ne, a to pořídit si celoživotního ctitele a adresáta svých citových výlevů. Přesto srovnávat Světlou se Svobodovou nelze. 

Světlá dokázala věcně analyzovat své duševní pochody a Nerudu milovala bezmezně, zato rozpolcená Svobodová chvíli Šaldu vydírala, pak jej zahrnovala milostnými psaníčky, nebo mu tropila různé scény, aby mu na závěr své estrády vyčetla, že on ji stejně nikdy nemiloval. Zmatený Šalda se pak vzmohl jen na chatrnou obranu:“Nevím, jak přicházím k Vašim výčitkám. Já již patrně nebudu smět ani myslit, ani dýchat – vším Vás rozčiluji.“

(Martina Bittnerová, Foto: Thinkstockphotos.com)